Nediskutuj, šlapej!

Byl jsem si zaběhat. Konečně jsem se dostal do fáze, kdy neustále myšlení začalo ustupovat a já sledoval budící se jarní přírodu. Řeku, pučící stromy, první kytky, pozvolna se zelenající trávu. Až jsem litoval, že už se blížím k domovu a že jsem si nedal ten výběh o něco delší. Mojí poklidnou pohodu s prázdnou hlavou najednou vyrušil výkřik: Šlapej! Nediskutuj Valerie! Ano, asi pětiletá holčička se učila jezdit na kole spolu s maminkou a tetou. Úplně ve mně hrklo a pohoda byla ta tam.

Hned se zase zapojilo přemýšlení. Uvědomil jsem si, jak je vlastně učení se jezdění na kole traumatizující. Sedneš na to, spadneš, odhodlaně na to znovu sedneš, ale bojíš se, rozjíždí se to, začínáš se bát, páč to jede na Tvý začátečnický poměry moc rychle, přestáváš šlapat (máš přece pud sebezáchovy), řvou ať šlapeš, namítáš, že se bojíš, řvou ať nediskutuješ, spadneš a celej příběh jde odznova. Sedneš, spadneš, sedneš, bojíš se, rozjíždíš se, bojíš se, nešlapeš, řvou, řveš, řvou, padáš… A naučíš se to až tehdy, kdy tu nelogickou věc – šlapat i když se bojíš – vezmeš za svou a už to není maminka nebo tatínek, kdo to řve, ale řve Ti to v Tvým malým mozečku malá maminka, nebo tatínek, který(á) tam právě hupsnul(a). A ten už se pak o to postará a dává pokyny:

šlapej, nediskutuj,

šlapej, nediskutuj,

šlapej, nediskutuj,

šlapej, šlapej, šlapej.

A potom přidává i další příkazy, rozkazy, hodnocení, zákazy. A postupem času se z něj stává mnohem větší kruťas, než Ti „otřesní“ rodiče, co po Vás chtěli něco úplně proti přirozenosti. A celý život nám pak říká: Šlapej brázdu a nediskutuj! Dělej to jako ostatní, tak je to správný! Neodlišuj se! Zapadni! Mlč! Neriskuj! Moc si nevyskakuj! Nechlub se!

Zajímalo by mě, jestli by nějaký průzkum prokázal, že lidi, co se nikdy neučili jezdit na kole jsou šťastnější a mají menšího vnitřního kritika.

Když jsem tak běžel, tak jsem si říkal, že kolo vlastně není nikterak složitý stroj, který člověk vymyslel, ale i tak, jaký dělá trable se na něm naučit. Není nad běh. Ten je nám prostě daný od přírody (jo, taky se musíme naučit chodit a pak rychle chodit-běhat, ale to prostě většinou tak nějak zvládneme sami bez rodičů) a taky si můžeme zastavit kdy chceme, zrychlit kdy chceme, obejmout strom kdy chceme a nic moc tím neriskujeme.

Je možný naučit se jezdit na kole bez tohoto? Myslím, že ne, ale jestli máte nějaký tip, tak se o něj podělte, protože mě v blízké době taky čeká učení jezdění na kole. Díky.

Petr Zavadil, kouč Buď šnek

P.S. K tématu vnitřního kritika mě teď velmi zaujalo následující video. Opravdu stojí za shlédnutí.

Uložit odkaz do záložek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. více informací

Co jsou soubory cookies? Soubory Cookies jsou malé datové soubory, které se ukládají do speciální schránky prohlížeče na počítači uživatele. Jsou nezbytné pro některé funkce webových stránek, jako je například přihlašování a často se využívají také pro sledování chování uživatelů na webu. Informace uložená v cookie může mít vztah k chování návštěvníka webu při procházení internetové stránky, nebo obsahovat jedinečné identifikační číslo, takže si jej webová stránka bude moci „pamatovat“ při jeho příští návštěvě. Využívání cookies lze zakázat ve většině internetových prohlížečů.

Close