E-book si můžete zdarma stáhnout. E-book Buď šnek aneb proč žít pomaleji a jak
Ukázka z našeho e-booku:
Zabořím špičku jazyka do jemné pěny. Cítím nádhernou kombinaci vůní. Káva a skořice. Pomalu, obřadně vytahuji sušenku z obalu. Trochu to křupne, když do ní kousnu. Vychutnávám si svoje cappuccino.
Dívám se z okna. Vzduch je vlhký a těžký, bouřka na spadnutí. Oblohu křižuje první blesk. Prásk! Dešťové kapky padají do mých natažených dlaní.
Politá děsem čekám na začátek svého veřejného vystoupení. Strašně se bojím. Srdce pracuje jako zběsilá pumpa. Čelo mám orosené, zuby pevně skousnuté. Hluboce se nadechuji až do břicha. Vnímám, jak se moje tělo uvolňuje. Další nádech. Jdu na řadu.
Život se skládá z okamžiků. Co bylo, už nám nepatří. Co bude, ještě nevíme. Jediné, co máme, je přítomnost.
Úvod
Tímto textem bych Vás chtěla inspirovat žít vědomě. A vědomě znamená především pomalu. Jestli jste vyrůstali v naší kultuře, při slově „pomalu“ se ve Vás pravděpodobně všechno sevře a možná začnete i zívat. S pomalostí si spojujeme samá negativa – lenost, nevýkonnost a nudu. Zpomalování čehokoliv často vnímáme jako omezování.
Moderní život se odehrává závratnou rychlostí. Snažíme se mít okamžité výsledky ve všem, do čeho se pustíme, ať už je to pracovní projekt, vyléčení chřipky nebo začátek partnerského vztahu. Rychle komunikujeme, rychle cestujeme, rychle přemýšlíme. Toto tempo rozhodně přináší lidstvu pokrok. Zároveň má však velmi destruktivní dopad na to, jak nám je, jak se chováme i jakých výsledků dosahujeme.
Pokud chceme život skutečně prožít, je třeba vrátit mu hloubku a smysl a být v každém okamžiku uvědomělí. Většina pozitivních změn nastane jedině tím, že zpomalíme rozjetý vlak (nemusíme ho vždy úplně zastavovat ani čekat až se porouchá), konečně si najdeme čas podívat se z jeho okénka, promluvit se spolucestujícími a začneme si uvědomovat sebe a věci a lidi okolo. Neustálý spěch už si vyžádal vysokou daň. Vede k tomu, že se odpojujeme sami od sebe, od svého těla i emocí a děláme věci, které jsme vlastně nikdy dělat nechtěli. Spěch má negativní vliv na všechno, co vytváříme – na to, jak milujeme druhé i na práci, kterou odvádíme.
Jenom si vezměte, jak vypadá dům uklizený ve spěchu před návštěvou, která se ohlásila trochu moc pozdě a jak dům, který je udržovaný v pořádku průběžnou klidnou prací den co den. Nebo si zkuste představit, jak se svými malými dětmi mluví matka, která už měla být někde před deseti minutami a matka, která si ráno přivstala, aby všechny v klidu vypravila z domu a stihla se i nalíčit.
Osobně rozhodně nejsem žádným příkladem šnečí povahy a vlastně si ji teprve osvojuji. Vím ale jistě, že právě zpomalení mi přineslo do života štěstí a klid. Jako bonus jsem se po vědomém rozhodnutí zmírnit tempo začala cítit plná energie a paradoxně jsem se stala mnohem pracovitějším člověkem. Celý můj příběh a životní styl byl vždycky velmi rychlý. Už jako dítě jsem všechno dělala brzy (brzy jsem mluvila, brzy jsem četla, brzy jsem si našla prvního kluka atd.). Když jsem byla starší, měla jsem hodně ideálů o tom, jak výkonná mám být a co všechno chci prožít. Nechtěla jsem, aby mi cokoliv uteklo, chtěla jsem při všem být. A téměř neustále jsem někam spěchala. Protože jsem byla tak vychovaná.
Text o tom, jak se děti učí spěchat, najdete zde.
Vyrůstala jsem v hektických devadesátých letech a moje maminka stíhala hrozně moc věcí, ať už šlo o práci, péči o nás nebo zábavu, byla pořád v jednom kole. Sedět jsem ji viděla opravdu výjimečně. Buď to bylo ráno, když se zběsilým tempem snažila udělat si oční stíny nebo odpoledne, kdy v jedné ruce držela hrnek s kávou a druhou skládala prádlo. Myslela jsem si, že takový životní styl je normální. Všechno ostatní je lenost. Dělat toho co nejvíc byl prostě v mém vnímání dobrý mrav. I ve škole jsem cítila velký tlak na rychlost, ale učení mi šlo, takže jsem vše bez problémů zvládala. Osvojila jsem si spěch jako životní strategii a okolo dvaceti jsem už posuzovala sama sebe (a ostatní) jen podle toho, kolik toho stíhám.
Studovala jsem rychle a povrchně. Mělo to výsledky. Přestože mě nikdy příliš nebavilo teoretické učení, měla jsem velmi brzy hotové dvě vysoké školy. Nedala jsem si však čas na to promyslet si, jestli opravdu obě potřebuji. Přitom jsem lítala z místa na místo, protože jsem toho chtěla vyzkoušet co nejvíc. Ať už šlo o práci, praxe, brigády, přátelství nebo o lásku, nikdy jsem u ničeho nedokázala vydržet dlouho.
Hned první rok po škole jsem se vdala, nastoupila jsem do dvou různých prací a taky zkusila podnikat. Dělala jsem všechno možné, ale popravdě nic pořádně. Ten rok jsem také otěhotněla.
Ani s dcerou se mi nedařilo zpomalit. A ve všem jsem byla strašně netrpělivá. Přečetla jsem rychle knížku, ale nepamatovala jsem si, o čem byla. Pořád jsem musela být s někým, ne jedno setkání za den, ale radši deset, pořád jsem byla v pohybu. Do dneška se učím chodit normálním tempem, protože moje dřívější chůze byla zběsilá. Neuměla jsem si nikdy nic odepřít, na nic říct ne.
Ještě dřív, než měla dcera první narozeniny, jsem začala úpěnlivě toužit po druhém dítěti. Chtěla jsem otěhotnět co nejdřív. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem zvažovala zeptat se doktora, jestli nejsem neplodná. Otěhotnění mi trvalo tři měsíce! Nepřemýšlela jsem o tom, že je to normální, že se moje tělo regeneruje z předchozího porodu a že ještě kojím starší holčičku. Ani o tom, že první dcera je ještě dost malá a můžu si ji užívat. Zase jednou jsem chtěla všechno hned.
Kvůli rychlosti jsem nikdy nenechala nic pořádně uležet, rozjet se takže jsem ve většině aktivit nebyla tak úspěšná, jak bych si představovala. Pod tlakem všech seberozvojových knih „splňte si všechny své sny do minuty“ jsem vždycky něco někam tlačila. A když to nešlo tak rychle, jak bych si představovala (takže okamžitě), prostě jsem to vzdala.
S druhým těhotenstvím se ale stala změna. Byla jsem prostě už příliš fyzicky vyčerpaná na to, abych pokračovala ve stejném tempu a taky zklamaná z toho, že mi moje nasazení vlastně nic moc nepřineslo. Cítila jsem hroznou únavu a nechuť do života. Každý den mi doslova prolítl mezi prsty, nevnímala jsem, co dělám, co jím, co je okolo mě. Přestože jsem byla na mateřské dovolené s velmi nenáročnou dcerkou, měla jsem pořád v hlavě tolik projektů, že jsem měla výčitky svědomí, když jsem si odskočila na WC.
I v dobách, kdy jsem toho vlastně ani moc reálně nedělala, jsem měla velmi roztěkané myšlení a v hlavě jsem byla pořád u svého dalšího úkolu. Vůbec jsem se nedokázala soustředit na to, co dělám. Bylo mi 26 a měla jsem pocit, že mám v životě hrozně málo času a že nemůžu nikdy stihnout vše, co bych chtěla. Pořád jsem se jen někam hnala a lámala si hlavu, kam bych se mohla hnát dál.
Spolu s mým manželem Petrem jsme se rozhodli, že nám nezbude než zpomalit. Devět měsíců mého těhotenství jsme se učili z různých zdrojů. Ponořila jsem se do víc do jógy a začala jsem se kromě klasické psychologie, kterou jsem původně vystudovala, zabývat i prací s tělem a různými alternativními metodami. Petr kompletně změnil svůj přístup k práci, učili jsme se i od sebe navzájem. Zpomalení přineslo mně i mému manželovi do života mnoho pozitivních změn. Většinu z nich jsem vůbec nečekala. Především jsem nečekala, že budeme oba tvořivější a produktivnější než dřív a přitom bude hlubší i naše láska. Jakmile jsem se dokázala zbavit přísné taktovky neustále pádícího času, poprvé v životě jsem pocítila svobodu.
Velmi nás inspirovala skvělá kniha Chvála pomalosti od Carla Honoré, kde najdete mnoho důvodů, proč být pomalí a spoustu skvělých příkladů pomalosti v mnoha oblastech.
V rámci projektu Bud šnek jsme hledali konkrétní strategie, jak zpomalit.
Vytvořili jsme koncept ŠNEČÍHO DESATERA. Je jednoduché a do hloubky ozkoušené. Věřím, že deset šnečích pravidel, která následují, dokáží změnit život každého z Vás. Ač znějí snadně, jejich aplikace v reálném životě Vám může dát pěkně zabrat. Odporují totiž konvenčnímu vnímání života. Je samozřejmě jen na Vás, nakolik se Vám podaří je zahrnout do svého běžného dne, nebo kolik z nich přijmete za své. Zkuste to a život ve větším uvědomění na sebe nenechá dlouho čekat.
Přijměte prosím moje pozvání do přítomnosti. Je to to jediné, co můžete držet ve svých rukou.
Co Vám přinese život ve šnečím tempu
Rychlost je krátkozraká. Valí se dopředu, nedívá se okolo. Otupuje naše smysly. Co všechno se stane, když ji dokážete rázně odmítnout?
Budete mít pocit, že máte víc času
Je to zvláštní, ale úplně se změní vnímání času. Budete schopni si lépe určit priority a v nejbližší době se spoustě věcí a lidí ve svém životě úplně přestanete věnovat. A co je zajímavé, nebude Vám to vůbec vadit. Budete pomalu a klidně dokončovat jednu věc za druhou. Prakticky zmizí pocity „nemám čas“ a „nestíhám.“
Budete výkonnější
Už naše babičky říkaly „práce kvapná, málo platná“. A také práce nesoustředěná a roztěkaná je málo platná. V poslední době jsem si ověřila, že pomalá činnost přináší mnohem lepší výsledky než rychlá. Dokážete se lépe soustředit, když se nebudete snažit mít vše rychle hotové nebo dělat stále hodně věcí najednou. Když se odhodláte věnovat nějaký čas relaxaci a jiným způsobům dobíjení svých pomyslných baterek, všechno, co děláte, Vám půjde lépe od ruky.
Budete mít víc energie
Čím méně zbytečného běhu v křeččím kolečku, tím více síly na rozhovory s přáteli, sex, přípravu dobrého a zdravého jídla, na tvoření, které Vás baví a posiluje (ať už se jím živíte nebo ne) a prostě na to všechno, co Vás nabíjí silou, radostí a energií. Tento text Šnečí desatero obsahuje praktická pomalá cvičení, která Vám přidají na síle a radosti ze života.
Budete zdravější a také krásnější
Bylo popsáno mnoho chorob, které souvisí se stresem a rychlým životním stylem. Je vědecky potvrzeno, že stres se ve své chemické podobě ukládá hluboko do našich buněk, jejichž funkce se tímto způsobem narušují. Tak může postupně dojít k onemocnění celých orgánů i orgánových soustav. Za všechny nemoci, na kterých se všeobecný spěch zcela jistě podílí, bych jmenovala především kardiovaskulární choroby, obezitu, problémy s trávením, různá psychiatrická onemocnění (zejména depresi, úzkostné poruchy a syndrom vyhoření) a stále častější neplodnost. Jsou často důsledkem toho, že v té závratné rychlosti vůbec nevnímáme potřeby svého těla. Každé tělo od narození potřebuje zdravou výživu, láskyplný dotek, přiměřený pohyb a čerstvý vzduch. Každá duše potřebuje soustředěnost, odpočinek a krásné vjemy. Důvod proč si to nedopřáváme, je téměř vždycky čas.
Budete mít lepší vztahy
Mezilidské vztahy jsou oblast, která je rychlostí dnešního světa poškozena snad nejvíce. Žijeme krátké rychlé vztahy. Už dvouleté dítě si hraje (v dětských koutcích, na městských hřištích, v mateřských centrech apod.) většinu dne s dětmi, které už nikdy neuvidí. Učí se vztahovému chování v situacích, které trvají přesně tak dlouho, než si maminka vypije hrnek kávy. Mnoho dospívajících a dospělých lidí chodí nebo žije s partnerem, se kterým neplánuje společnou budoucnost. Tak nějak „prozatím.“ K prvnímu milování u většiny dospělých párů dochází v prvním měsíci vztahu a je to otázka několika minut. Jak se vztah vyvíjí, doba, kterou promilujeme, se obvykle zkracuje. Je přece potřeba dělat tolik důležitějších věcí. Pokud se začneme dívat na svět šnečí optikou, budeme mít mnohem větší potřebu a lepší schopnosti vytvářet dlouhodobé vztahy. Partnerský vztah, který má být na celý život, začíná dlouhým klidným očním kontaktem a dál se musí pěstovat pomalu a trpělivě každý den. Měl by zahrnovat doteky a bytí spolu. Na to všechno budete potřebovat moře času.
Budete žít smysluplně
Je opravdu všechno, za čím se honíme a o co usilujeme, důležité? A proč je to důležité právě pro Vás? Když si dáte čas, začnete si víc uvědomovat, kdo jste a co je pro Vás konkrétně zrovna podstatné. Je možné, že zjistíte, že jste spoustu věcí dělali jen kvůli druhým nebo ze zvyku. Budete více vnímat přítomný okamžik, vědomě si užívat chvíle, které kolem Vás dříve jen prosvištěly. To Vám pomůže pochopit, že Váš život má hluboký smysl už jen tím, že je skutečně žit.
Budete lépe a zdravěji vychovávat své děti
Jestli děti něco opravdu potřebují, je to čas jejich rodičů. Dnes už to rodič ví a hledá si ve svém nabitém programu skulinku, aby mohl s dítětem být. Často však přitom počítá minuty a v hlavě se mu honí plány na to, jak dožene tu půlhodinku, kterou ztratil. Při všech věcech, které chce zvládat, ho nemůžeme odsuzovat. Když pochopíte, že čas je ve Vašich rukou, budete rádi, že ho můžete věnovat svým nejbližším a bude to pro Vás skutečně naplňující. Děti toho rozhodně nepotřebují zažít a mít co nejvíc. Ty malé toho dokonce potřebují co nejméně. Často s nimi děláme příliš mnoho aktivit a také hledáme rychlá řešení. Chceme dosáhnout toho, aby ti malí zpomalení lidé co nejdřív neměli plínku, aby si brzy uvědomili, že je důležité říkat „prosím“ nebo aby pochopili, že se chodí po chodníku. Jenže jsou jiní než my. To my to potřebujeme hned, ne děti. Ztrácíme trpělivost, trestáme, vyhrožujeme. Nebo (to je častější u naší nové pozitivní a dynamické generace rodičů, kteří „zaručeně všechno udělají lépe než generace předchozí“) nadměrně odměňujeme žádoucí chování, reagujeme pateticky, když se to na nočníku podaří. Prostě své děti manipulujeme. Ať už jsou proboha lepší hned teď. Na své dceři jsem si ověřila, že pokud máme jakýkoliv výchovný problém, nebo jí ještě něco nejde, nejlepší přístup je počkat pár dní nebo jen pár minut.